Veřejný prostor pro Chrudim

město z lidí těsto / kyne až je těsno / nikdy není šťastno

(Petr Stančík, z knihy Mrkev ho vcucla pod zem)

K napsání příspěvku vedly novinové články odrážející nízkou úroveň dopravy a některých místních politiků. Takže se oproti novinám a politikům budeme snažit posunout ve vnímání území Česka aspoň o jeden level výš, stejně jako od teorie k úplně nepatrné praxi. K napsání přípěvku mne vedlo také to, že občas mezi Pardubicemi a Chrudimí jezdím na kole a pokud to jde, jezdím raděj na kole než autem.

Na dno devastace.

Po každém převratu, a je vcelku jedno o jak velký se jedná, nastává doba neuvěřitelné devastace. Ať už šlo o rok 1618 a 1620 a o třicetiletou válku, o rok 1914 a o konec monarchie a počátek první republiky, o rok 1989 a o pád komunizmu a počátek dnešní doby. To co bylo schováno někde hluboko v lidech, musí možná vyventilovat a musí se vyměnit dvě tři generace, aby se mohlo místo různých nesmyslů začít obnovovat a navazovat na to hodnotné, co tu bylo. Vykořeněnost se musí proměnit na hrdost. To hodnotné co tu máme, je naše krajina. Je cennější než silnice, které se vlivem dopravní lobby neustále tupě množí a zaplevelují území, je cennější než místa pro zastavění a pro zbytečnou a různě nekvalitní zástavbu povalující se v polích kolem měst a rozežírající vesnice. Jenže voliči žijící namnoze svůj zastaralý americký či australský sen o domku v poli za městem a vsí s garáží pro tři auta to asi zatím vidí jinak a tak tahle stupidní kultura dorazila se zpožděním více jak čtvrt století i sem. Politici těchto většinových voličů město, vesnice a krajinu nevnímají. Nevnímají ji dopraváci pracující bez vlastní myšlenky na politickou objednávku, nevnímají ji architekti, kteří jsou dneska schopni za prachy navrhnout všechno a hlavně tam, kde by to ani být nemělo. Krajina kolem měst, tedy i krajina mezi Pardubicemi a Chrudimí se dostala na dno devastace. A protože se od roku 1989 stále zatím neřeší celostně, vymýšlejí se nejrůznější kraviny. Jsem zvědav, jak současný nástroj plánování a obnovy krajiny, kterému se říká ÚZEMNÍ STUDIE KRAJINY, dokáže po letech neuvěřitelné postcocialistické velkoplošné asanační devastace zastavit devastaci území a začít po letech krajinu Česka smysluplně, celostně a cíleně obnovovat a vracet lidem hrdost na jednu z nejcennějších věcí, co tu po nich budoucnosti a dětem zůstane. 

Jak vypadá krajina mezi dvěma východočeskými městy?

Někteří architekti říkají politikům a lidem bláboly o tom, že krajina se musí hlava-nehlava urbanizovat, že města musí srůstat, že Pardubice a Hradec bude úžasná aglomerace apod. Vše se bere z pohledu zástavby, pak se zbytečně staví, silnice se kupí a krajina úpí. Pohled by měl být obrácený, tedy dívat se na okolní svět očima budoucnosti a toho, co je cennější a nikoli krátkozraké. Opak bezhlavého stavění, nekvalitního urbanizmu a aglomerací však má možná k pravdě, či lépe řečeno ke kvalitnímu životnímu prostředí a životu, který jednou v budoucnu bude zase člověka doprovázet a obklopovat blíž. Právě obnova zbytků venkovské krajiny a jejích prvků mezi tupě rostoucími městy a obcemi je jednou z příležitostí kvalitního života v kvalitním prostředí.

Jak vypadá krajina mezi Pardubicemi a Chrudimí? Je to smutný pohled. Stejně jako pohled na krajinu mezi Pardubicemi a Hradcem. Města ani kraje zatím nemají krajinu, jako jednu z priorit. Asi za to stále nestojí. Jaký volič, takový politický patriot. Od roku 1989 není území mezi městy cíleně, celostně a smysluplně řešeno. Komunisti nakupili problémy a tahle doba svým asanačním přístupem ničícím krajinu ve velkém a velkoplošně je přidává na stejnou hromádku ještě rychleji. Je otázka, jestli příležitosti z té kopice vůbec kdy najdou cestu ven. Jednou z celé řady příležitostí pro obnovu zničené krajiny je i obyčejná prostupnost. Obyčejná průchodnost sídelní krajinou totiž stále chybí. V Polabí pak jeden z ohromných problémů. Tam se tahle drobná páteř a celá kostra prostupnosti doprovázející životodárnou řeku vytratila. Je to jako vytrhnout krajině a rybě kosti.

Člověk se nedostane z vesnice do vesnice nebo z města do města téměř jinak než auty. Lidé neznají a ani nemohou využívat okolí svých obcí a měst. Ani je to neláká, protože je hnusné, lépe řečeno zdevastované. Proč už dávno nejde z Pardubic do Chrudimi projít krásnou obnovenou krajinou kolem řeky Chrudimky? Krásnou krajinou se zbytky pernštejnského dědictví. Proč už dávno nejde projít třeba z Nemočic přes Ostřešany do Vestce? Krajinou lze po dřívějších stopách projít, když je zmrzlá, ale to je spíše do smutku, než k radosti. Proč nejde projít od Čivic či Máteřova směrem na Heřmanův Městec, Bylany, Markovice do Chrudimi? Nemá cenu pokračovat. Kde je ta drobná síť cest a cestiček, polňaček, úvozů a pěšin? Politici a jejich dopraváci nás učí, že potřebujeme asfaltové dotační cyklostezky, že všechny cesty potřebujeme stejně jako svět kolem vybetonovat a vyasfaltovat, a že nejlepší cesty jsou tam, kde dosud nebyly.

Krajina schovaná v katastru.

Letecký snímek dnešní krajiny v sobě schovává katastr nemovitostí, otisk upomínající na dřívější práci lidí, na kulturní dědictví, na měřítko krajiny. Jde o stopu, která upomíná na to, že dnešní lány nejsou bezejmenné, že krajina má své vlastníky. Řada lidí vykořeněním či lépe zpřetrháním vazeb k tomuto dědictví, které se jim stalo přítěží, se ho ve jménu dočasných zisků zbavují, prodávají ho, pronajímají ho, je jim jedno, co se s krajinou děje, jak se v ní hospodaří. Prodat nebo zastavět. Ovšem kraje, obce a města by se neměla chovat jako voliči. Politici by měli jít lidem od roku 1989 příkladem při obnově vlasti, rodné země, domova, krajiny, rodných míst . . . což je při úrovni řady z nich úkol víc než nelehký a víc než předlouhý.

Řada klíčových pozemků v krajině a v lánech intenzivně obhospodařovaných polí kolem obcí a měst patří stále obcím a městům, někde kraji, někde státu a pozemkovému úřadu či jiným subjektům státu. A teď si představte, že se ve vzájemné spolupráci kraje, obcí, měst a veřejnosti na katastrech v území mezi Pardubicemi a Chrudimí obnoví krajina a jako jemně utkaný koberec se ve vší kráse a citlivosti v ní rozvine i pestrá a drobná cestní síť. Nejde však jen o obnovu cest. S tím spojené souvislosti jsou širší. Jde o udržení a obnovu venkovské krajiny a jejích prvků. Jde o obnovu každodenního rekreačního potenciálu přímo v okolí měst a obcí, o obnovu nedestruktivních drobných a každodenně využívaných propojení, o obnovu přírodních či vegetačních prvků v jinak intenzivní zemědělské krajině, o výsadbu stromů, o odnovu či doplnění drobné venkovní vybavenosti . . . Ovšem, lidé už zapomněli, jak může přímo v okolí měst a vesnic vypadat krajina bez aut. Zapomínají, že krajina může poskytnout něco jiného, než pohled z auta, že jsou i kolem měst a vesnic krásná místa, byť třeba zatím ukrytá pod nánosem nešetrné minulosti, kam lze jen dojít nebo dojet na kole.

Rozdíl mezi celostním pohledem na krajinu a jednostranným dotačním budováním cykloasfaltek bez odpovídajícího kontextu je markantní. Řešení a výstavba těchto cest namnoze jen doprovází neuvěřitelně nízkou dopravní kulturu. Je jejím nešťastným produktem. Příkladů je celá řada, stačí se podívat na chodník podél silnice 324 v Mikulovicích, nebo na pěší asfaltovou cestu z Nemošic do Ostřešan. Nízká dopravní, stavební a architektonická kultura vyvolává tahle příšerná a zoufalá řešení, za které se tady bohužel stále projektantům a stavebníkům platí.

 Příležitosti a návrh místo závěru

Navrhujeme cíleně obnovit drobnou cestní strukturu krajiny mezi Pardubicemi, Chrudimí a na katastrech souvisejících obcí. Prověřit smysluplně tuto příležitost a její možnosti, uchopit ji a po krůčcích a dlouhodobě začít lepší budoucnost městské i venkovské krajiny postupně řešit. Obnova by měla být společným cílem veřejnosti, zároveň cílem, který vede napříč politickými zájmy a je součástí politické kontinuity a kultury. Určitě jsou místa, kde lze začít záměr realizovat. Jedno takové jsme si dovolili vybrat a představit. Je to zároveň příležitost k tomu, aby se lidé pokud možno mezi svými městy a obcemi mohli opět pohybovat bez doprovodu všudypřítomných aut. A podobných míst je tady celá řada . . .