Veřejný prostor pro Chrudim

Zni to jako utopie. Vždyť skoro nejde projít městem ani kolem Chrudimky. Buď je člověk v kolizi s dopravou, nebo se k vodě jednoduše nedostane. Natož jít krajinou za městem někam dál, třeba zrovna podél řeky do Pardubic. Když si mám vybrat, raději jedu na kole, nebo jdu pěšky na druhou stranu jižně do kopečků a údolí kolem Nasavrk, Seče, Hlinska, Nových Hradů. Jenže k polabské krajině jižně od Chrudimi se člověk musí postupně tak nějak propracovat. Sám si ji musí objevit, poznat a mít rád. A to je přitom, jak je zničená velmi těžké.

Krajina kolem řeky Chrudimky mezi Chrudimí a Pardubicemi je zatím neobjevená, stejně jako celé střední Polabí. Mluví se o tom, že cesta pro lidi, kteří nechtějí jet autem z Chrudimi do Pardubic, končí v Medlešicích. Není nic jednoduššího než na starou silnici E324 z Medlešic do Pardubic nakreslit barvou čáru. Ale tohle nejde udělat, když chcete projít kolem řeky z Chrudimi do Pardubic. Všem odvážným však cestu vřele doporučuju.

Kolem Chrudimky do Pardubic, realita nebo utopie?

O utopii zas tak moc nejde. Možnosti záměru průchodnosti krajiny nivou řeky Chrudimky byly prověřeny vyhledávací studií, která odpočívá na pardubickém magistrátu. Důležitější však je, že v rámci obnovy krajiny a obnovy její prostupnosti, i vzhledem k majetkoprávním možnostem pardubického správního území a obcí podél řeky, je věc vcelku reálná. Jenže to jsme zase u chybějícího materiálu, který by celostně a dlouhodobě pracoval už od roku 1989 s krajinou, cíleně obnovoval a zlepšoval její stav. Ale nemá cenu zoufat. Něco tady přece jen zbylo. Za Tuněchody a Uhřeticemi se můžete přenést do krajiny s dědictvím a stopami pernštejnského panství. Pardubice byly zasazeny do krajiny připomínající rožmberské panství obklopující Třeboň. Pardubice připomínaly Třeboň a tento obraz pardubické krajiny v patnáctém a dalších třech stoletích si můžeme připomenout právě na Třeboňsku v jižních Čechách. Pernštejnská krajina připomínala tu rožmberskou a později schwarzenberskou, krajinu  Štěpánka Netolického, Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan, Mikuláše Rutharda z Malešova. Od roku 1490 měl Vilém z Pernštejna na jihu Čech v zástavě od krále Vladislava Jagellonského Hlubokou nad Vltavou i tady přestavěl hrad, podnikal v pivovarnictví, vinařství, rybníkářství i tady zakládal rybníky a krom jiných jej připomíná i Bezdrev.

V 18. století sláva pardubického rybníkářství končila a krajina se změnila. Reformy Marie Terezie a Josefa II. vedly i k cílené likvidaci starých rybníků a jejich přeměnu na tehdy již výnosnější ornou půdu. Řada rybníků byla zrušena ještě po roce 1780 a půda přidělena německým kolonistům ze Slezska. Na jejich místě vznikly i nové obce. V té době se Polabí stalo ryze zemědělskou intenzivně využívanou krajinou, která však měla díky tehdejším způsobům hospodaření ještě lidské měřítko, byla pestřejší a rozmanitější než dnes. Nepropustnou krajinou rozsáhlých polí bez původních cest a mezí se stala až od 50. let 20. století, v období kolektivizace. Následky tohoto procesu přetrvávají dodnes. Znovuobjevení původních krás Polabské krajiny bude stát ještě mnoho úsilí. V dnešním srovnání obou území není tomu pardubickému co závidět. Faktem je, že i tato krajina skrývá stále ohromný potenciál příležitostí ukrytých právě v historickém a přírodním dědictví, které bylo do dnešní doby téměř zapomenuto a zničeno.

Až krajinou budete procházet, doporučuji si vzít k ruce třeba mapu panství pardubického a kunětickohorského z pol. 17. století, mapu panství Pardubic Matouše Jiřího Vischera z r. 1688, Schmidtovu mapu panství Pardubice z r. 1780, unikátní anonymní mapu zachycující pardubické panství ručně na kartičkách rovněž z r. 1780, mapu 1. vojenského – josefského mapování (z let 1764-1768), či první ročníky poválečného leteckého snímkování a starý pozemkový katastr, který ještě zachycuje strukturu krajiny a polohu bývalých rybníků překrytou zemědělskou krajinou. Při čtení stop v území se jim budete cítit blíž, řekl bych dost blízko. Okolí Chrudimky bylo rovněž krajinou rybníků a pozůstatky této soustavy jsou tady dodnes, stejně jako pozůstatky meandrující řeky, která v úseku Pardubice – Chrudim (Vestec) byla postupně v několika etapách mezi lety 1906-1939 zregulována. Dědictví kolektivizace krajiny i regulace řeky by neměla být tabu či východiskem neměnnosti, ale postupného zlepšování zanedbané krajiny.

Podél Labe do Kolína a Hamburku.

Pardubický kraj má řadu let mnoho jiných priorit než se cíleně věnovat obnově zničené krajiny agrární a neprostupné pouště středního Polabí, obnově života a průchodnosti, která je historicky spjata s řekami a odvíjí se právě od životodárné páteře řeky Labe poklidně se vlnící zemědělskou krajinou. Pokud hledáte opravdu smutno, vydejte se podél kanalizovaného Labe z Pardubic do Kolína. Přemýšlejte o tom, proč kolem řeky nejde stále po jedné či druhé straně projít, proč se nejde dostat od řeky do blízké vesnice, proč zbytky říčních meandrů vypadají, jak vypadají, proč celé Polabí stále vypadá tak jak vypadá. Polabí je svým způsobem smutná krajina k přemýšlení o naší budoucnosti. Takže až Vás za Kolínem opustí chmury, v Poděbradech posílíte srdce a v Ústí nad Labem opustíte hranice, nic už Vám nebrání strávit příjemnou cestu k moři ať už kolem Labe či přímo po něm. Cestu zmínil třeba Adam starší z Valdštejna ve svém deníku z let 1602-1633. Je rok 2015. Když vyrazí člověk z Chrudimi kolem Chrdimky, je v Pardubicích zoufale marný, než dojede cestou necestou podél vody z Pardubic do Kolína, přestává mít rád na své meditační pouti dnešní dobu. Ta přitom jen odráží to, čím tady člověk prochází a co míjí, obraz našeho chování otištěný do Polabí. Že Polabí je stále méně cenné než Krkonoše nebo Šumava, že princip legislativy, ochrany a péče o krajinu Česka je selektivní. Nevím, jak je to s obyvateli.

Obnova krajiny Polabí, jejích prvků a prostupnosti odvíjející se právě od živé páteře řeky Labe by měla být jednou s priorit kraje. Zatím byla zpracována ověřovací studie Labské stezky v úseku Pardubice – Týnec nad Labem. Zakládá se svazek obcí s cílem tuto stezku realizovat. Potahová, venkovská či polní cesta nebo pěšina kolem řeky, zpevněná i nezpevněná střídající se po obou březích s ohledem na přírodní krásy tak, aby tyto nebyly poškozeny, tu už měla být. Stejně jako cesty a cestičky spojující tuto říční páteř s okolními vesnicemi. Podobně i obnova krajinné zeleně i dílčích vegetačních prvků, slepých zazemněných meandrů a vůbec krásných míst. Vytvořit podmínky pobývat u Labe se stejnou radostí jako v Krkonoších, na Šumavě, na Vysočině nebo v Alpách nebo jako na Vltavě či Berounce. Dnešní tzv. zážitková doba potřebuje zážitkové cesty. Cesty a prostupnost měla kdysi mnoho podob, dnes se jmenují pomýleně podle dotačních titulů cyklotrasa či europolňačka vzešlá z pozemkových úprav. Břehy Labe mají výhodu, že aspoň část břehů zůstala v rukou Povodí Labe. Ostatní kousky jsou snad v rukou rozumných lidí. Přál bych si jednou v pohodě projít a projet na kole kolem Labe, do Kladrub, které jsou rovněž spojeny se zmiňovanými  Pernštejny, ale i jinam, vidět nejen rybáře, ale i lodě a loďky a především šťastné lidi kolem vody, řeku a krásné okolí plné života.