Veřejný prostor pro Chrudim

Velký umělec

V Chrudimi a jiných českých městech žije spousta umělců. Kam se na ně hrabe Paul Klee, Piet Mondrian, Theo van Doesburg, Vasilij Kandinskij a vůbec všichni jiní zvučných, nezvučných i zapomenutých jmen. Mají k dispozici ohromná venkovní plátna, ohromnou venkovní galerii a největší výstavní prostor města.

Tito umělci dle světové klasifikace patří do kategorie venkovního a městského umění, podkategorie fasádního umění a řemesel (category: outdoor urban art, subcategory: facadeart či frontagecraft). Velký podíl tvoří výtvarníci ze zahraničí. Lze bez nadsázky tvrdit, že městská venkovní galerie hýřící nejrůznějšími barvami, je celorepubliková, ne-li celosvětová. S touto galerií se žádné umění a plátna uzavřená v národních či světových galeriích a muzejních sbírkách nemůže rovnat. Stánky umění jsou plné všeho možného, a protože do nich člověk nevidí, tak ani neví co v nich je a jestli se na to náhodou nepráší. Ale než do takové galerie člověk dojde rozhlížeje se po městě, aby v tom světě nezabloudil, má na protěžované galerijní saláty názor a v umění jasno, protože se přeneslo ven. Kam se hrabou mistři štětců a pláten, jejichž díla spí v nejrůznějších galerijních sbírkách. 

Velký galerista

Tenhle výstavní prostor města si město i povoluje. Město je tak i jedním velkým galeristou. Je galeristou obřích polystyrenových pláten. Pořádá pro lidi výstavy, které jen tak nekončí. Jejich konec je většinou spojen s rozpadem děl a nutností vytvořit na tom samém místě dílo nové a neméně kvalitní. Město tak hraje nezastupitelnou úlohu pří vývoji venkovního moderního umění. Dává prostor začínajícím i prověřeným umělcům. Je tak trochu mecenášem a sběratelem umění. I tohle umění třeba jednou zestárne do krásy a možná přijde pietní věk barevného polystyrenu. Nastane věk obchodování s nestárnoucí a nadčasovou krásou. Pestrobarevné fasády se budou opatrně a v celku snímat, prodávat a dražit. Kam s nimi ale? Bude město stavět galerii, kterou zatím svět neviděl, aby se tam sundané fasádní umění a sloupnuté fasády naskládané vedle sebe vešly? Nebo se takový obraz rozdrtí, slisuje, rozpustí a přetaví do nových polymeračních pláten a obrazů, monomery se opět nafouknou a vyrostou do krásy nově se řetězících polymerů, do makromolekul nové krásy tohoto světa? I kdyby se vystavovaná díla proměnila jen v pouhý odpad, i tak to bude jednou byznys. I tahle drobnost zapadá do světa s uměním. 

Kolik polystyrenové kultury a fádní barevnosti města unesou?

Současná barevnost některých fasád připomíná výkřik architektů a stavebníků do prostoru města. Možná si tím léčí nějaký mindrák. Kdo ví. Řada světově uznávaných architektů chtěla ve svém historicky vyměřeném období oprostit města a svět od jakéhokoli historizujícího či přímo autentického historického ornamentu, členitosti a zdobnosti. „Co není účelné, nemůže být krásné,“ znělo heslo dne. Možná tehdy jejich stavby působily jako perly zrozené ze záplavy roztodivně tvarovaných ústřičných lastur, které vyplňovaly do té doby města a jejich ulice. Žádný z nich se po více jak sto letech už dneška nedožil, aby viděl, že je nutné pečovat právě o mizející a čím dál vzácnější škeble, o historické stavební prostředí, ze kterého perly rostou a mohou si na ně hrát.

Rovněž socializmus zničil ve své vrcholné fázi brizolitem kilometry čtvereční historizujících a historických, jedním slovem původních starých fasád a zbavil je všeho nepotřebného, vší té drobné zdobné veteše a řemesla. A právě co do ploch a podoby fasád, se situace ve městech od dob prvních puristů a purismu v architektuře značně změnila. Možná by tehdejší architekti měli na jednu stranu radost, možná by brečeli. Ani dnešní lidé neumějí oprostit stavbu směrem k jednoduchosti, konstrukční podstatě a materiálu, jak si to tehdy přáli. Ani dnešní lidé strohost neunesou a tak dnešní polystyrenovou kulturu vylepšují aspoň nejrůznějšími barevnými produkcemi. Drobný ornament, dekor, zdobnost a řemeslo nahradila barva. Řemeslníky, kteří umí obnovit původní členitou historickou fasádu, aby člověk dneska pohledal. Barevný polystyren překryl sorelu, první republiku, konec monarchie, zacpal ústa puristům a vydal se na cestu zateplení české stavební historie. Hravost dob a stavitelský um nahradila podprůměrná fádnost a dehonestace řemesla a stavební kultury.  

Kultura barev a strohosti ducha

Kultura barev a strohosti ducha zničila v řadě měst drobné čtvrti ze začátku 20. století, zničila uliční prostory, ničí města a svou nezměrnou fádností se vpíjí do všech jeho veřejných prostor. O státní dotační politice podporující velkého galeristu a polystyrenovou kulturu snad ani netřeba mluvit. Dnešní stav stále připomíná dobu po revoluci, kdy do Čech dorazili obchodníci s fasádními barvami. Tehdy musely zahraniční společnosti své skladové ležáky a výtvory někde udat. Řada architektů a stavebníků je v tom podporovala. Dnes se posunuly tyto praktiky trochu východněji a místo barev se odtud vrátili malíři. Omalovávat nejroztodivněji vše včetně památek bylo v kurzu. Situace v dnešní rozvinuté kapitalistické společnosti pokročila k tomu, že se tak děje veřejně, záměrně a s plným souhlasem a nasazením všech. Některé firmy se tu usadily, aby to malíři měli jednodušší a svět byl barevnější. Časem se možná barvy fasád budou měnit automaticky podle nálady lidí uvnitř po vzoru drobných ještěrů z čeledi chameleonovitých a budou sloužit třeba k domluvě mezi sousedy a vůbec ke komunikaci mezi obyvateli. Kolik pak města ještě té polystyrenové kultury, barevnosti a veselosti unesou? Venku to vypadá, že barevnost je výsadou pokroku. Možná je tady už to, co na východ od nás ještě není, nebo se východ tímto způsobem přibližuje západu, nevím. Umění prý také spojuje lidi a světy.