témata,projekty,realizace atlas města,mapový manuál lidé,podněty

Veřejný prostor pro Chrudim

témata, projekty, realizace

Ležáky a vzpomínky ukryté v pietní krajině

Ohlédnutí za národní poutí do Ležáků v roce 2014


V neděli 21. 6. 2015 se uskuteční v Ležácích pietní vzpomínka. Od tragických událostí uplynulo 73 let. Vypravíme se do Ležáků, podíváme se na vzpomínky otištěné do krajiny a krajinu otištěnou do vzpomínek.

 

pár základních okamžiků v utváření krajiny pietního území

Není zde místo popisovat stavební vývoj pietního území. Základ tvoří koncepce a projekt architekta Žáka, jehož neúplná realizace probíhala od r. 1948, kdy byly tesány žulové náhrobky rodin, žulové obruby půdorysů zničených domů, náhrobky jednotlivcům. Práce na památnících byla zhruba dokončena do roku 1951, první etapa úprav tím byla hotova. Pak nastalo období deseti let vleklé nečinnosti a poněkud jiné budoucnosti.

Byl zpracován projekt, jehož realizaci přervala doba a z kterého zůstaly realizovány náhrobky vyvražděných osob a přibližně v půdorysných stopách původních stavení náhrobky vyvražděných rodin. V jednoduché monumentální myšlence, se symbolikou prosekaného nehmotného kříže utrpení v žulovém bloku pomníků, byl vytvořen nadčasový formální a kompoziční základ pietního území. Bylo realizováno to nejcennější, architektonicky a umělecky nejhodnotnější co je v Ležákách s neobyčejným duchovním rozměrem. Dílo hluboké myšlenky, jednoduché a jednotné formy. Realizovaná myšlenka prokázala svoji nadčasovost a bez ohledu na pohnutky vyhlášení národní kulturní památky Ležáky a je sama de facto památkou. Žákovo řešení propojuje rovinu připomínky děsivých událostí se sílou prostředí. Bylo z části realizováno, co mělo zůstat v objetí krajiny, mělo být součástí přírodního chrámu. Připomínka na tragedii byla otištěná do krajiny, kam prorostla. Pomníky se během času staly symbolem připomínky zavražděných i místa samotného, staly se symbolem Ležáků.

Byl rok 1947, smutné výročí připomínky ležácké tragédie, byl vysvěcen základní kámen kaple pro Ležáky. Na podzim byly na Zárubce vykopány sondy, čtyři výkopy v rozích obdélného půdorysu a jeden výkop v průsečíku úhlopříček. V roce 1948 dokončil Žák s inženýrem Paličkou projekt kaple, vizi představenou ve skicách roku 1946. Projekt dodnes hledá těžko v Česku i ve světě srovnání. Náhrobky v údolí jsou desetinovou zmenšeninou zamýšlené kaple s průhledným a vzdušným křížem proseknutým do tíže obklopující hmoty, symbolu, který měl prorůst celou pietní krajinou. V kapli měl být uložen popel zavražděných. Kaple s oltářem měla být otevřena do přírodní chrámové lodi, do prostoru táhlého temena Zárubky. Kaple měla být presbytářem krajinné chrámové lodi pod širým nebem. Žákova kaple představovala defacto archetyp kaple i oltáře, který zároveň sestoupil v podobě jednotlivých náhrobků do údolí. Výška byla uvažována 22m, výška náhrobků rodin a osob 2,2m. Kaple a území mělo být místem pro setkání s Bohem pod širým nebem v chrámu krajiny. Vzpomínka zarámovaná chrámem přírody, krajinou, ze které lidi vzešli, kde žili a každodenně ji užívali, od které byli násilně odloučeni. Díry v zemi na na Zárubce, ležácké Golgotě či Kalvárii, kterou pokryl les, přečkaly minulý režim a jsou tady dodnes, jsou němou připomínkou uvažovaného místa národních poutí.

 

ohlédnutí za národní poutí do Ležáků v roce 2014

Vím, že psát následující řádky se v souvislosti s úctou k ležáckým obětem vůbec nehodí, ale . . .  V posledních několika letech připomíná ležácká vzpomínka obludnou street party. Jak vypadala minule? Z amplionů se ozvalo, co přijede za papaláše. Kněz vedle hospody a stánků s pivem a buřty, vykonal, jak bylo v programu uvedeno, celebrovanou mši. Počal příjezd hostů. Černé limuzíny zaparkovaly a seřadily se na silnici rovnou v pietním území. Někteří řidiči si po cestě schrupli, jiní přeleštili auta. Doběhla běžecká štafeta. Davy lidí se přesunuly na silnici, kde byl hlavní hřeb programu. Silnice se stala ústředním prostředím piety, ústředním místem pietní krajiny. Spustila hudba. Ke knize mrtvých se dlouze a nekonečně toporně kladly věnce a pak začaly projevy, začal mluvit prezident Zeman. Lidé ze silnice toho moc neviděli, místo není zrovna nejvhodnější pro pořádání podobných akcí. Nějak se svažuje, podium pro hosty je jaksi za horizontem přírody i plynoucích událostí. Auta seřazená v koloně začala rozrážet dav lidí, kteří ještě poslouchali na silnici projevy dalších hostů. U Dachova se motorizovaná kolona otočila, seřadila a pro velký úspěch akce se prodírala přes lidi opět zpátky. Řidiči byli otráveni, lidé nevěděli, co si myslet. Byl čas oběda v Dřeveši a řidiči si museli jen otočit auta. Vzpomínka a pietní pouť v Ležákách pomalu končila. Všem parašutistům se opět otevřely padáky a ti zase dopadli tam, kam měli. Sdělení obsažená v projevech zůstala bezmocně létat nad silnicí . . .

 

architektura a lidská kultura, o hledání přístupu a podoby vzpomínky

Ležáky jsou místem, kde je možno sledovat jak architektura ovlivňuje kulturu a chování lidí a jak se lidé a jejich kultura a chování jako ve velkém zrcadle zpětně odráží v architektuře a celém pietním území. Tyto jinak těžko uchopitelné a důležité vztahy mezi člověkem, architekturou a prostředím vyplouvají v celé své intenzitě právě ve dnech pietní vzpomínky. Bude ta letošní vzpomínka jiná, než ty minulé?

Vzpomínka během uplynulých let mi začala připomínat vzpomínku kdekoli, na cokoli, na kohokoli. Možná jde o vzpomínkovou unifikaci, globalizaci a komercionalizaci předkládané Českým státem a Památníkem Lidice. Možná je to snaha přizpůsobit Ležáky a jejich jedinečnost a výjimečnost světu kolem nás a současnému životnímu stylu. Srovnat pěkně lidem v našem pokročilém evropském světě myšlenky, stejné věci na zažitá místa, dát jim možnost zaparkovat před krámem a manifestovat přímo na tuctovém parkovišti. Pomoci jim zformovat nový pohledem na pietní krajinu, na kterém pracují dnešní politici a jejich kultura. Možná opravdu nezáleží na architektuře, aby vzpomínka byla vřelá a ryzí. Ležáky začínají připomínat místo, kde došlo a pravidelně dochází k oproštění duše od hmoty, krajiny a architektury od své životodárné myšlenky. To vede k otázce, jestli jsou potřeba Ležáky a proč tu je pietní území? Myšlenka se odděluje od architektury, kterou dosud provázela a žije jiným životem. Dnešní architektura a prostředí pro vzpomínku může tak na sebe vzít podobu silnice, parkoviště, asfaltu, čehokoli. Stejně jako dřív za komunizmu, tak i dnes Ležáky svým původním založením vzdorují být tuctovým místem. Přijde mi, jako kdyby pietní území vzdorovalo hlouposti, ale jak dlouho to vydrží těžko říct. Vypadá to, že území je úplně blbovzdorné. Je i tohle zásluha architekta? Pietní místo, jehož podoba měla maximálně souznít s místem a se vzpomínkou, ukazuje, kam až se člověku od roku 1948 podařilo dojít. Z chrámu přírody rovnou na silnici. Chrámovou přírodní loď uvažovanou v r. 1947 nahradila do roku 2014 silnice. Tuto pietu a vzpomínku na Ležáky a ležácké události dnes uchovává příspěvková organizace MKČR - Památník Lidice.

Nadčasovost a jednoduchost původních myšlenek a zbytků nedodělané pietní krajiny spočívá snad právě v tom, že některé myšlenky nebyly stravitelné pro komunisty a byly v rozporu s jejich ideály a nejsou stravitelné po tolika letech ani pro dnešní společnost a konzumní způsob českého demokratického života a z toho vycházející pietu a potřeby kontemplace. Každou dobu dráždí k přidání svého. Pieta si začala žít v území svým svérázným životem, hledá důstojnou podobu, sepětí s územím, ze kterého vyrostla a vychází. Dovedu si představit, jak se organizátoři trápí. Budou se asi trápit dál, než najdou harmonii a soulad mezi územím a vzpomínkou, která je zde pro ně zatím ukrytá.

 

víra v dobré věci

Ležáky jsou místem, které stojí za to navštívit opakovaně i mimo smutné výročí. Až tady budete, podívejte se po očku na původně realizovaný záměr a úpravu území, která nejenže spoluvytváří tvář celé pietní vzpomínce, či národní pouti, ale sama vybízí k zamyšlení. Jsem přesvědčen, že se z pietní krajiny, která potřebuje “jen“ pochopit, očistit, obnovovat, udržovat a citlivě rozvíjet nestane komerčně pietní disneyland se zážitky, které se musejí vejít do krátkého okamžiku návštěvy, jak nás to vyučuje dnešní politická reprezentace. Stejně jako, že si i skromný Žákův odkaz najde vnímavé lidi. Věřím, že si tu různé doby nebudou stále v dobré víře odkládat větší či menší kusy své nesourodosti. Že se nebudou vydávat prostředky a pořádat zbytečné a nesmyslné architektonické soutěže na kapli.  Věřím, že se archeologové třeba podívají do krajiny kolem, a třeba v náletech stromů objeví i oni prý neexistující autentické artefakty, najdou připomínku lidí, jejich práce a životů, stopy činnosti, které přetrvaly a které generace lidí během svých životních poutí otisky do okolní krajiny, dnes zanedbaného dědictví na hranici rozpadu.

A nakonec těm nejodvážnějším přeji, aby opustili golfový trávník a zakusili dvě roviny úprav, kontrast ležácké a české krajiny, nenechali se odradit nepřívětivým a nekvalitním lesem a od kříže to vzali krkolomnou cestou na kopec a dívali se kolem sebe. Na svazích najdete třeba zbytky kamenných zídek kolem dřívějších polí, luk, pastvin či cesty a meze, zbytky vytrácející se paměti. Na kopci je triangulační geodetický bod, ještě po vypálení Ležáků tady byla dřevěná triangulační věž. Na konci zarostlého temene kopce je pět děr v zemi, roste tam jabloň a třešeň. Tady nechal Žák v r. 1947 vykopat pět sond, tady měla být kaple. Uplynulo neuvěřitelných 68 let. Proměna prostředí, ani les zarůstající vzpomínky na minulost nic neubral na hodnotě, síle a celistvosti uvažovaných pietních úprav. Ba naopak . . . Vítejte v Ležákách.


související:

http://www.archiweb.cz/salon.php?type=10&action=show&id=11092

http://www.archiweb.cz/blog.php?blog_id=94333&id_article=244


Komentáře k tématu

K tomuto tématu zatím nikdo nenapsal zádný komentář. Buď první!