|
|
V neděli 21. 6. 2015 se uskuteční v Ležácích pietní vzpomínka. Od
tragických událostí uplynulo 73 let. Vypravíme se do Ležáků, podíváme se na
vzpomínky otištěné do krajiny a krajinu otištěnou do vzpomínek.
pár základních okamžiků
v utváření krajiny pietního území Není zde místo popisovat stavební vývoj pietního území. Základ tvoří
koncepce a projekt architekta Žáka, jehož neúplná realizace probíhala od r. 1948,
kdy byly tesány žulové náhrobky rodin, žulové obruby půdorysů zničených domů,
náhrobky jednotlivcům. Práce na památnících byla zhruba dokončena do roku 1951,
první etapa úprav tím byla hotova. Pak nastalo období deseti let vleklé
nečinnosti a poněkud jiné budoucnosti. Byl zpracován projekt, jehož realizaci přervala doba a z kterého
zůstaly realizovány náhrobky vyvražděných osob a přibližně v půdorysných
stopách původních stavení náhrobky vyvražděných rodin. V jednoduché
monumentální myšlence, se symbolikou prosekaného nehmotného kříže utrpení v žulovém
bloku pomníků, byl vytvořen nadčasový formální a kompoziční základ pietního
území. Bylo realizováno to nejcennější, architektonicky a umělecky
nejhodnotnější co je v Ležákách s neobyčejným duchovním rozměrem.
Dílo hluboké myšlenky, jednoduché a jednotné formy. Realizovaná myšlenka
prokázala svoji nadčasovost a bez ohledu na pohnutky vyhlášení národní kulturní
památky Ležáky a je sama de facto památkou. Žákovo řešení propojuje rovinu
připomínky děsivých událostí se sílou prostředí. Bylo z části realizováno,
co mělo zůstat v objetí krajiny, mělo být součástí přírodního chrámu. Připomínka
na tragedii byla otištěná do krajiny, kam prorostla. Pomníky se během času
staly symbolem připomínky zavražděných i místa samotného, staly se symbolem
Ležáků. Byl rok 1947, smutné výročí připomínky
ležácké tragédie, byl vysvěcen základní kámen kaple pro Ležáky. Na podzim byly
na Zárubce vykopány sondy, čtyři výkopy v rozích obdélného půdorysu a jeden
výkop v průsečíku úhlopříček. V roce 1948 dokončil Žák
s inženýrem Paličkou projekt kaple, vizi představenou ve skicách roku
1946. Projekt dodnes hledá těžko v Česku i ve světě srovnání. Náhrobky v
údolí jsou desetinovou zmenšeninou zamýšlené kaple s průhledným a vzdušným
křížem proseknutým do tíže obklopující hmoty, symbolu, který měl prorůst celou
pietní krajinou. V kapli měl být uložen popel zavražděných. Kaple
s oltářem měla být otevřena do přírodní chrámové lodi, do prostoru táhlého
temena Zárubky. Kaple měla být presbytářem krajinné chrámové lodi pod širým
nebem. Žákova kaple představovala defacto archetyp kaple i oltáře, který
zároveň sestoupil v podobě jednotlivých náhrobků do údolí. Výška byla
uvažována 22m, výška náhrobků rodin a osob 2,2m. Kaple a území mělo být místem
pro setkání s Bohem pod širým nebem v chrámu krajiny. Vzpomínka
zarámovaná chrámem přírody, krajinou, ze které lidi vzešli, kde žili a
každodenně ji užívali, od které byli násilně odloučeni. Díry v zemi na na
Zárubce, ležácké Golgotě či Kalvárii, kterou pokryl les, přečkaly minulý režim
a jsou tady dodnes, jsou němou připomínkou uvažovaného místa národních poutí.
ohlédnutí za
národní poutí do Ležáků v roce 2014 Vím, že psát následující řádky se
v souvislosti s úctou k ležáckým obětem vůbec nehodí, ale . .
. V posledních několika letech
připomíná ležácká vzpomínka obludnou street party. Jak vypadala minule? Z amplionů
se ozvalo, co přijede za papaláše. Kněz vedle hospody a stánků s pivem a
buřty, vykonal, jak bylo v programu uvedeno, celebrovanou mši. Počal
příjezd hostů. Černé limuzíny zaparkovaly a seřadily se na silnici rovnou
v pietním území. Někteří řidiči si po cestě schrupli, jiní přeleštili
auta. Doběhla běžecká štafeta. Davy lidí se přesunuly na silnici, kde byl
hlavní hřeb programu. Silnice se stala ústředním prostředím piety, ústředním
místem pietní krajiny. Spustila hudba. Ke knize mrtvých se dlouze a nekonečně
toporně kladly věnce a pak začaly projevy, začal mluvit prezident Zeman. Lidé
ze silnice toho moc neviděli, místo není zrovna nejvhodnější pro pořádání
podobných akcí. Nějak se svažuje, podium pro hosty je jaksi za horizontem
přírody i plynoucích událostí. Auta seřazená v koloně začala rozrážet dav
lidí, kteří ještě poslouchali na silnici projevy dalších hostů. U Dachova se motorizovaná
kolona otočila, seřadila a pro velký úspěch akce se prodírala přes lidi opět
zpátky. Řidiči byli otráveni, lidé nevěděli, co si myslet. Byl čas oběda
v Dřeveši a řidiči si museli jen otočit auta. Vzpomínka a pietní pouť v
Ležákách pomalu končila. Všem parašutistům se opět otevřely padáky a ti zase
dopadli tam, kam měli. Sdělení obsažená v projevech zůstala bezmocně létat
nad silnicí . . .
architektura a
lidská kultura, o hledání přístupu a podoby vzpomínky Ležáky jsou místem, kde je možno sledovat jak architektura ovlivňuje
kulturu a chování lidí a jak se lidé a jejich kultura a chování jako ve velkém
zrcadle zpětně odráží v architektuře a celém pietním území. Tyto jinak
těžko uchopitelné a důležité vztahy mezi člověkem, architekturou a prostředím
vyplouvají v celé své intenzitě právě ve dnech pietní vzpomínky. Bude ta
letošní vzpomínka jiná, než ty minulé? Vzpomínka během uplynulých let mi začala připomínat vzpomínku kdekoli, na
cokoli, na kohokoli. Možná jde o vzpomínkovou unifikaci, globalizaci a
komercionalizaci předkládané Českým státem a Památníkem Lidice. Možná je to snaha
přizpůsobit Ležáky a jejich jedinečnost a výjimečnost světu kolem nás a
současnému životnímu stylu. Srovnat pěkně lidem v našem pokročilém evropském
světě myšlenky, stejné věci na zažitá místa, dát jim možnost zaparkovat před
krámem a manifestovat přímo na tuctovém parkovišti. Pomoci jim
zformovat nový pohledem na pietní krajinu, na kterém pracují dnešní politici
a jejich kultura. Možná opravdu nezáleží na architektuře, aby vzpomínka byla
vřelá a ryzí. Ležáky začínají připomínat místo, kde došlo a pravidelně dochází
k oproštění duše od hmoty, krajiny a architektury od své životodárné myšlenky. To
vede k otázce, jestli jsou potřeba Ležáky a proč tu je pietní území? Myšlenka
se odděluje od architektury, kterou dosud provázela a žije jiným životem.
Dnešní architektura a prostředí pro vzpomínku může tak na sebe vzít podobu
silnice, parkoviště, asfaltu, čehokoli. Stejně jako dřív za komunizmu, tak i
dnes Ležáky svým původním založením vzdorují být tuctovým místem. Přijde mi,
jako kdyby pietní území vzdorovalo hlouposti, ale jak dlouho to vydrží těžko
říct. Vypadá to, že území je úplně blbovzdorné. Je i tohle zásluha architekta?
Pietní místo, jehož podoba měla maximálně souznít s místem a se
vzpomínkou, ukazuje, kam až se člověku od roku 1948 podařilo dojít.
Z chrámu přírody rovnou na silnici. Chrámovou přírodní loď uvažovanou
v r. 1947 nahradila do roku 2014 silnice. Tuto pietu a vzpomínku na Ležáky
a ležácké události dnes uchovává příspěvková organizace MKČR - Památník Lidice. Nadčasovost a jednoduchost původních myšlenek a zbytků nedodělané pietní
krajiny spočívá snad právě v tom, že některé myšlenky nebyly stravitelné
pro komunisty a byly v rozporu s jejich ideály a nejsou stravitelné
po tolika letech ani pro dnešní společnost a konzumní způsob českého
demokratického života a z toho vycházející pietu a potřeby kontemplace. Každou
dobu dráždí k přidání svého. Pieta si začala žít v území svým
svérázným životem, hledá důstojnou podobu, sepětí s územím,
ze kterého vyrostla a vychází. Dovedu si představit, jak se organizátoři
trápí. Budou se asi trápit dál, než najdou harmonii a soulad mezi územím a
vzpomínkou, která je zde pro ně zatím ukrytá.
víra v dobré
věci Ležáky jsou místem, které stojí za to navštívit opakovaně i mimo smutné
výročí. Až tady budete, podívejte se po očku na původně realizovaný záměr a
úpravu území, která nejenže spoluvytváří tvář celé pietní vzpomínce, či národní
pouti, ale sama vybízí k zamyšlení. Jsem přesvědčen, že se z pietní
krajiny, která potřebuje “jen“ pochopit, očistit, obnovovat, udržovat a citlivě
rozvíjet nestane komerčně pietní disneyland se zážitky, které se musejí vejít
do krátkého okamžiku návštěvy, jak nás to vyučuje dnešní politická reprezentace.
Stejně jako, že si i skromný Žákův odkaz najde vnímavé lidi. Věřím, že si tu
různé doby nebudou stále v dobré víře odkládat větší či menší kusy své
nesourodosti. Že se nebudou vydávat prostředky a pořádat zbytečné a nesmyslné
architektonické soutěže na kapli. Věřím,
že se archeologové třeba podívají do krajiny kolem, a třeba v náletech
stromů objeví i oni prý neexistující autentické artefakty, najdou připomínku
lidí, jejich práce a životů, stopy činnosti, které přetrvaly a které generace
lidí během svých životních poutí otisky do okolní krajiny, dnes zanedbaného
dědictví na hranici rozpadu. A nakonec těm nejodvážnějším přeji, aby opustili golfový trávník a
zakusili dvě roviny úprav, kontrast ležácké a české krajiny, nenechali se odradit
nepřívětivým a nekvalitním lesem a od kříže to vzali krkolomnou cestou na kopec
a dívali se kolem sebe. Na svazích najdete třeba zbytky kamenných zídek kolem
dřívějších polí, luk, pastvin či cesty a meze, zbytky vytrácející se paměti. Na
kopci je triangulační geodetický bod, ještě po vypálení Ležáků tady byla
dřevěná triangulační věž. Na konci zarostlého temene kopce je pět děr v zemi,
roste tam jabloň a třešeň. Tady nechal Žák v r. 1947 vykopat pět sond,
tady měla být kaple. Uplynulo neuvěřitelných 68 let. Proměna prostředí, ani les
zarůstající vzpomínky na minulost nic neubral na hodnotě, síle a celistvosti uvažovaných
pietních úprav. Ba naopak . . . Vítejte v Ležákách. související: http://www.archiweb.cz/salon.php?type=10&action=show&id=11092
http://www.archiweb.cz/blog.php?blog_id=94333&id_article=244 |
|
Komentáře k tématu