Veřejný prostor pro Chrudim

Lidé v Chrudimi si museli všimnout probíhajících úprav, rekonstrukcí a nové podoby chodníků a silnic. Podíváme se na některé prostory ulic a to nejen z pohledu dopravy, ale i z pohledů ostatních, které jsou neméně důležité. Je fajn, že silnice jsou nové, že lidé mají kudy chodit, auta mají kudy jezdit a kde parkovat. Jenže i silnice jsou svým způsobem sdíleným veřejným prostorem města. A jak tento prostor po takovém stavebním zásahu pak nově vypadá?

Dopraváci stále vidí silnice ve městě jako něco, co se musí vymezovat, členit, rozdělovat ve jménu větší bezpečnosti, krásy a dnešního života. Budou říkat, že jsou předpisy a normy, přes které nejede vlak, že mají svázané ruce, že jsou ve vlastní pasti a jiná řešení než jimi předvedená neexistují. Stavební firmy, tedy když se neomezí jen na asfalt, pak v uličním profilu a vůbec v celém příčném uspořádání a členění prostoru komunikací předvedou přehlídku materiálů, které jsou zrovna na trhu k dispozici. Pruh živice pro ježdění, pruh bestovky na parkování, pruh jiné betonové dlažby pro chození, jiný třeba pro vodorovné značení, jiný beton na obrubníky, někde místo pro pár stromků a pak nějaké to vybavení, nejlépe když bude jiné než v ulici vedle apod. Lobby stavebních a dodavatelských firem. Obyčejnost je někde nahrazována přehlídkou materiálů a toho, jak taková ulice jde členit. Ale proč jsou potom ty moderní pestré ulice půdorysně, materiálově a vzhledově tak bezduché a nepřívětivé? Snad až jednou zevšední, okolní prostředí jim dodá přívětivost.

Ale podívejme se na to z pohledu, kdyby ulice byla zase ulice, tedy obyčejný prostor ve městě mezi domy. Prostor pokud možno jednoduše a celistvě pojednaný a uspořádaný, oproštěný od zbytečností, jeden sdílený prostor pro lidi a auta a vše ostatní. Prostor bez nejrůznějších vyvýšenin, pruhů, prahů, bez zbytečného množství značek a čar vodorovného značení pro jízdu a parkování a chodce a slepce, tamto a tohle a vše ostatní. Tohle lze vidět na starých obrázcích, fotkách a pohlednicích. (Resp. to vidět nejde, protože to tam není.) Jeden prostor. Prostor pro svobodnou budoucnost, svobodný život. Dnes je život spojený s podobou ulice maximálně nalinkován, má striktně dané možnosti užívání. Možná odešel s předchozí kamennou dlažbou. Zbytky žulových silničních kostek tak zmizely definitivně nejen z Fibichovy, ale i jiných ulic, možná aby se zase objevily jinde, kde si budou hrát na historii. Projektanti Regenerace sídliště Pod nádražím ukázali, co umí. Jsem zvědav, jestli jednou bude podobně vypadat třeba Havlíčkova, Lázeňská, Tyršovo náměstí . . . . Rozhodně se tedy máme při utváření těchto cenných veřejných prostor města na co těšit. Jenže sídliště či okraj města má asi jinou úroveň přístupu, možná je pro řadu lidí a projektantů stále něco jiného než takové městské centrum, i když jde o jedno město. Škoda, že v rámci konference národních geoparků či akce Kameny se valí na Chrudim, nebyla zmapována historie chrudimských ulic a jejich “geologická“ minulost, tedy minulost materiálů, zadlážby, či vybavení, včetně toho, kam se věci ubírají.

Široká ulice je od realizace vděčné téma. Široká ulice dle mého trpí především tím, že ani tady se architekt nedokázal oprostit od vymezování a rozdělování uličního prostoru na tzv. dopravní a ten ostatní. Z mého pohledu je řešení dnes již zastaralé. Zbytečně člení, vymezuje a rozděluje jeden veřejný prostor. Jeden sdílený prostor byl součástí ulic českých měst přibližně do pol. 19. stol., samozřejmě v jiném a nikoli tak komfortním provedení. Důsledkem realizovaného řešení pak jsou i vcelku zbytečné stupně. (Mj. lidé překonávali po svém nejrůznějšími rampami, prahy, schody či přímo jezdeckými schodišti od starověku přes středověk nejrůznější výškové rozdíly na svých cestách a budou je, pokud to bude praktické a nezbytné podobně překonávat dál. Tolik k originalitě řešení.) Možná místo mohlo ještě lépe fungovat jako jeden veřejný prostor dokreslující nenápadně jedinečnost svého okolí. Nejde o to vyloučit auta ze života. Vůbec ne. Jde jen o ohleduplnost, dopravní kulturu, rovnost lidí a aut – rozhodně aspoň v jádru města. Ne jen pořád něco vymezovat. Dneska tak jde stále bohužel jen o to nenechat se přejet při přecházení žulové silnice. Škaredě řečeno je však jedno, jestli auto do člověka vrazí na žulové dlažbě nebo asfaltu. Z tohoto pohledu se člověk měl nejdřív v ulici naučit žít a pak ji vydláždit, či předláždit. Tady použití dlažby předběhlo soužití lidí a aut. Jinak řečeno podoba veřejného prostoru mezi domy související i s příčným uspořádáním a materiálovým provedením, které podtrhuje výsledný dojem, mohla být už dnes nadčasovější. A to i k vynakládaným penězům a úsilí. Projděte a pak si projeďte autem ten větší zbytek dopravou uměle rozděleného Resselova náměstí, kolem pana řezníka, pošty, úřadu, kostela a nakoukněte do nějaké té boční uličky. Lidé tam chodí, auta tam jezdí, když odhlédneme od provedení, je tu veřejný a sdílený prostor. Architekt nemusel chodit pro inspiraci daleko. Obyčejné věci zůstávají někdy nepovšimnuty. Otázka je, jak bude vypadat náměstí? Budou jednou ty jižní 3/4 vypadat jako ta 1/4 severní nebo obráceně? Podoba a řešení Široké ulice je v tomto ohledu kočkopes bližší zatím té 1/4 s parkovištěm. Jak bylo řečeno, tohle je věcí dopravní kultury a lidí, nikoli jen aut. Zatím to s dopravou v Široké vypadá jako na Palackého třídě, ale třeba nějaká kultura dopravy a žití políbí i tento veřejný prostor.

Divým se, že emoce, které vzbuzuje v lidech Široká ulice, nevzbuzuje třeba rekonstrukce silni před ZŠ Husova. Je to k nevíře, ale nad tím se nikdo nepozastaví, to je normální, to je trend. Tohle je otřesný příklad řešení městského veřejného prostoru. Tohle je “nový“ předprostor školy?! Někdy si říkám, že někteří lidé mají místo mozku v lebce už jen kousek asfaltu a na něm angličáka. Je škoda, že nedokážou přemýšlet o městě a jeho místech v širších souvislostech. Řešit dohromady parkování, lepší okolí lidí co tu bydlí a především přívětivější a lepší okolí školy samotné. Otřesné veřejné prostory sdílené městem a školami, obyvateli a školáky, jsem zmínil v příspěvku Chrudimské Athenaeum. Člověk se může přes prázdniny dočíst v novinách o “rekonstrukcích“ škol spočívajících v zateplení, nové kuchyni, novém vymalování, novém vybavení apod., ale nic o tom, že rekonstrukce přerostly konečně do lepšího vzájemného a sdíleného prostoru města a škol a především dětí. Nechce se mi věřit, že školy vyrůstající z ohavného prostředí odráží to, jak stát a města vnímají stále české školství.

Nakonec povídání si dovolím zveřejnit předmluvu normy ČSN 73 6110 o projektování místních komunikací: „Prostory místních komunikací jsou nejdůležitější veřejné prostory v obcích (městech) všech velikostí. Ve velké míře vtiskují obci její jedinečnost a prožitek daného okolního prostředí. Tyto prostory neslouží jenom dopravě, nýbrž poskytují také rámec rozmanitým jiným projevům života, což se projevuje nejrůznějšími požadavky a funkcemi. Tvorba prostoru místní komunikace má proto prvořadý význam při řešení problematiky zastavěného prostředí a navrhování komunikací uvnitř zastavěného území je těsně spojeno s urbanismem a architekturou v utváření tohoto prostoru. Projektování komunikací v zastavěném území souvisí vždy s utvářením prostorů místních komunikací, tj. veřejného uličního prostoru a musí se vždy chápat jako komplexní projektování.“