Veřejný prostor pro Chrudim

1.

Co Čech, to zahrádkář či zahradník. Nevím, jestli to platí pořád, ale kdysi to tak bylo nebo aspoň vypadalo. Jsou tu s námi od přelomu 19. a 20. století. Vznikly z potřeby něco si vypěstovat. Vznikaly před první světovou válkou, za první republiky, v době socializmu, s kterou jsou dnes převážně spojovány. Zahrádky a zahrádkaření bylo před rokem 1957, kdy vznikl Československý zahrádkářský a ovocnářský svaz, bylo potom, bylo a je provozováno i mimo členství v něm. Stejně tak zahrady a sady byly součástí českých měst, z kterých se pomalu vytratily. Nahradila je zástavba či parky.

2.

Zahrádkářské kolonie lze najít i v Chrudimi, Slatiňanech či Pardubicích. Osady zničily za socializmu řadu krásných míst. Týká se to třeba krásných údolí kolem řek, míst kolem rybníků, míst, kde by si do té doby lidé nedovolili postavit domek, natož celou kolonii. Taky jsem si to kdysi myslel. Jenže doba se změnila. I když socialisticky podchycený a plánovaný, byl to svým způsobem i únik “k sobě“, do vlastního světa, do své svobody, k vlastním zálibám. Aby třeba při tom člověk zjistil, že dokáže něco udělat, vytvořit, vypěstovat a mít z toho při tom všem co se v tom jeho okolním světě děje radost a možná i potěšení z vědomí, že k životu stačí v každé době mnohdy poměrně málo.

Třeba z toho něco zůstalo dodnes. Druh soužití. Pokud se zahrádkář nestane otrokem zahrady. Když dnes člověk prochází zahrádkami, prochází od jara do podzimu pestrou směsicí barev a vůní, ovocným sadem, záhony zelenin i kytek pro potěšení, životem rozděleným mezi práci, starosti a péči o to všechno a zaslouženou pochodu v tom všem příjemném a obklopujícím. Pak se člověk podívá za kolonii, za oázu, do okolní krajiny toho dnešního světa a co uvidí? Nekoordinovaně rostoucí město, chuť developerů zastavět okolní území, přemýšlení překupníků a všech ostatních, co by se ještě v krajině dalo prodat, obytný satelit na nedalekém poli nebo u lesa, nový obytný soubor či rovnou nové sídliště, haly nákupních center nebo solární elektrárnu, velkoplošnou asanaci krajiny. Člověk žijící v téhle době musí svůj, kdysi přísný pohled na zahrádky, chtě nechtě přehodnotit. V dnešní době je mi daleko bližší jakákoli zahrádkářská kolonie v systematicky ničené krajině kolem měst s jejím životem a lidmi, ať už jsou, jací chtějí, kteří dokážou vypěstovat rajče, kedlubnu, jablka, něco si přitom venku uklohnit, dát si pivo, klábosit se sousedy . . . .Kteří na chvilku mají, užívají a vychutnávají ten “svůj“ svět před tím okolním. Ne že by se mimo kolonii nedala vypěstovat okurka, nebo člověk nemohl mít svůj svět, ale okolní svět, který dohnal a obalil tyto kolonie, z nich opět sám učinil fenomén. Fenomén nejen k přemýšlení, ale fenomén životního stylu a způsobu života v dnešní době. Fenomén, který je součástí života krajiny a urbanizmu města, který oživuje.

Už ani nemluvím o tom, že součástí zeleně vyspělejších měst mohou být opět příjemná místa a zákoutí z tzv. užitkových rostlin či stromů, kde jste obklopeni tím, co si lidé pěstují na zahradě. Kde na vlastní oči můžete vidět, že i “zahradní“ zákoutí může být zpestřením a součástí města, může být krásné, zajímavé, plné radosti a nejen užitku. Kde můžete vidět, že se do města místo parku vrátil sad nebo vinice nebo něco podobně přízemního co si tady zatím nikdo nedokáže moc představit. Že ve městě kromě okrasných stromů, můžete potkat stromy jiné a také zelené, stejně tak užitkovou vegetaci, která se stejně jako ta okrasná stala součástí města. Nějak se v tom dnešním spěchu a množství zahraničních přebytků v regálech zapomnělo, že užitková vegetace byla vždy v různých podobách součástí našich měst, nejen vesnic.

3.

Co s nimi? Problém v plánování území? V Praze zahrádkářské osady, které byly dříve na okraji zástavby, někde dohonilo či obklopilo město, pozemky lukrativně podražily, staly se předmětem spekulací a hladu developerů, úvah o krásné zástavbě nebo úvah o zbytečném parku v místě kolonie, protože vše kolem bylo už zastavěno a lidé ze sídliště potřebují kousek té veřejné zeleně. Byl jsem ostatně svého času svědkem procesu snah o jejich zrušení a likvidaci. Mezi oblíbené argumenty patřilo to, že přestaly plnit funkce a to k čemu byly zakládány, protože dneska už nikdo nic nepěstuje, odstranit ploty a ostnatý drát, odstranit neprostupnost území, místy zpustlost a žalostný vzhled, zamezit nelegálním stavbám a trvalému bydlení atd. Tak aby unifikace současné architektonické produkce zničila městskou pestrost, komunitní prostředí, sociální vazby, mezilidské vztahy, či příležitost různě aktivního odpočinku stárnoucích obyvatel měst.

4.

Zahrádkaření, zahrádkové osady a kolonie jsou společenským a kulturním fenoménem, který se za uplynulá léta nesmazatelně vepsal do našich měst a české krajiny a zanechal v ní své stopy. Osady lze najít i v západoevropských městech. Tam jsou nazírány a je s nimi pracováno již malinko jinak než u nás. Když člověk vidí komunitní zahrady nebo možnosti využít až neuvěřitelných míst ve městě pro pěstování stejně neuvěřitelných věcí od bylinek, přes zeleninu po ovocný strom, nutně si musí položit otázku, jestli to není cennější než nový park “pro všechny“. Zeleň v mnoha odstínech té “užitkové“ je v různých podobách součástí nejrůznějších míst měst, jeho urbanizmu, sdílených sociálních vazeb a městského života.

V urbanizmu a v životě měst téma zahrad a to v celé škále možností “od bylinky po strom po kolonii“, které toto téma nabízí, zatím nikdo moc neřeší. Města se k existenci zahrádkářských osad, zahrad či zahradních drobností staví různě. Stejně jako ke stereotypu výstavby nových parků nebo jejich rekonstrukcí, protože to je zatím ta správná městská “zeleň“. Ostatní je zatím nepředstavitelný problém. Faktem zůstává, že v Česku jsou podobné úvahy podceňovány a pod úrovní zájmů konzumní společnosti a její politiky. Budoucnost, problémy či příležitosti zahrádkářských osad, sdílených komunitních zahrad, zahradních “koutů“ v urbanizmu měst budou jednou řešit česká města včetně Chrudimi, pokud už se tématem vážně nezabývají a nemají vše vyřešeno a ve všem jasno. Tohle byl jen drobný příspěvek do diskuze.